Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 30.11.2018 17:30:37

Country Cihelna Protivín

Slim

Když krutá nemoc tlačí k zemi,          
můj Pane strašně úzko je mi              
zkouším to marně, stále znova          
vynechat v řeči prázdná slova          

Kolik mi zbývá času, Pane
na všechny písně rozehrané
snad zbývají mi ještě roky?
Jak dlouho povedeš mé kroky…?

Když jsem se dozvěděl o Slimově smrti, bylo to sice tak trochu očekávané, přesto ale náhlé. Došlo mi, že tu jeho bílou hlavu už nikdy neuvidím a jak moc mi bude scházet. Dovolte mi proto prosím tuto, snad trochu osobní úvahu.

Na tohoto dlouholetého šerifa ostravské T.O. PSANCI už budu vzpomínat jen jako na další kamarády, s nimiž se potkávám už jen ve snech, přestože bych je chtěl ještě alespoň jednou vidět tak, jak jsem je vídával tehdy. Všechny ty vzpomínky mi připadají neobyčejně smutné. Všechno se to přece stalo už tak „dávno.“ A tak jen přemejšlím, kam se přitom poděla ta síla, která nás v mládí hnala tak prudce vpřed. Všechno tak rychle uteklo, proteklo mezi prsty a nikdy už se to nevrátí. Kam se to všechno podělo? Člověk obětavě odevzdává svým dětem kus po kuse svou převahu, až mu nakonec nezůstane žádná. A tak mě někdy taky napadá: Proč vlastně taky ještě žiju? Vždyť vím, že se to všechno stejně bude nějakým způsobem opakovat a bude to pořád stejný, jako vlny na vodě, i když na pohled nový. Já se na to budu jen dívat, tak jakej to má smysl? Můj smutek je jako nostalgická vzdálená hudba. 

Nu což. Co je to – umřít? Zatím to dokázal každej (ti odvážnější dřív). Ale teprve při ztrátě toho druhýho si člověk uvědomí, co pro něj vlastně znamenal. Smutek a samota je hrozná. Vím to. Plíží se za vámi kamkoliv se hnete. Lehá si s vámi do postele, ráno s vámi vstává… Zůstanou vám ale přátelé, kamarádi. A o těch bych chtěl mluvit. V takovej okamžik na ně totiž přenesete všechno. Mluvíte k nim i když nejsou nablízku, představujete si co by dělali, co by vám odpověděli. Píšete dopisy, posíláte fotky a ani si neuvědomíte, že kamarádi, kteří zůstali, jsou vlastně jediní lidé, se kterými se o vše poctivě dělíte. Celej vztah, kterej třeba dřív patřil jinejm, je nyní jen jejich. Oni to často nechápou a chápat zatím nemohou. Zatím se do podobné situace nedostali. Posedět pak s nimi u piva nebo vína, to je pro vás svátek.

Zavzpomínáte a znovu prožíváte ty pěkný chvíle života (na kterej jste tak často nadávali) znovu. Vždyť v mládí žijeme z naději, ve stáří ze vzpomínek.

Dnes takové přátele, jako byl Slim, získáte už zřídka. Jen ubývají a čekají TAM na vás. Jakýsi moudrý člověk kdysi prohlásil: „Kdybych si měl vybrat před zradou přátel a zradou své vlasti, pak doufám, že bych měl dostatek odvahy k tomu, abych zradil vlast.“ Myslím, že mu rozumím.

Svět je krásnej. Škoda jen, že když poznáte jeho nesmírný možnosti, jste najednou za polovinou svejch dní, či na jejich konci. Pak si uvědomíte, jak je život krátkej. Proto se tak rád toulám, proto se rád toulal Slim. Někdy si to zkuste. Člověku to dá pohodu a sílu. Jen tak očima pohlaďte tu sytou zeleň trávy, poházenou květy modrejch zvonků, jako slunce zářícími pampeliškami i zahnutými hlavami divizen, jež ostře kontrastují s rudými vlčími máky. Ten zvláštní pocit, kterej vás obklopí, znal i Slim. Bože! Jak jsou ty lesy najednou krásný. Až se tají dech! Těšme se z takovejch pocitů, zvláště když víme, že za chvíli pominou. Važme si takovejch okamžiků. Patří jenom vám….

Ivan měl (snad těžkej a problematickej – ale kdo ho nemá), přesto krásnej život. A když už jednou člověk odejde a sčítaji se ty plusy a mínusy, sám bych si přál, aby zůstalo tolik kamarádů, kteří na mne budou vzpomínat. A to je důležitý! Slim toho udělal pro druhý tolik ( za všechno uvedu třeba Klímkovický kytarobití), že i když odešel tam někam k nebeskejm branám, v srdcích tu zůstane s námi dál. Aspoň po dobu, pokud neumře i ten poslední z nás. Přejme Ivanovi, že už se netrápí a žijme dál tak, jak by si on přál a tu pomyslnou ohňovou fakuli, kterou nám předal, pevně držme a nenechme ji vyhasnout, aby ji pak jednou od nás převzali ti druzí.

Vzpomínky jsou jediný, co nám nikdo nevezme. Ty s námi budou až do konce. Ivanovi zahoukal už ten poslední vlak a on, s rukou na rychlostní páce, odejel někam TAM, kde na nás bude čekat. Třeba si pro nás jednou přijede, až ten nebeskej výpravčí přehodí ten poslední veksl. A věřím, že z tý nebeský trati, kde už nejsou žádný červený semafory, bude na nás shlížet dál dolů, až mu budeme posílat pozdravy v podobě jisker zapálenejch ohňů. On už je v pohodě a ví to, co my ne. Na nás je, abychom zatli zuby a v duchu si přáli to, co se říká v tom známým úsloví, který se snad může zdát ošuntělý, ale teprve v takovýchto chvílích nabývá na významu:“ Když jsme se narodili, plakali jsme. Když odcházíme, pláčou ti druzí…“


SLIME, ať je Ti ta NEJDELŠÍ STEZKA LEHKÁ……


Jožin, T.O. SATAN Č.B.

TOPlist